Rande se Smrtí

Moje první setkání se Smrtí bylo v mých sedmi letech, když jsem byla navštívit moji umírající babičku v nemocnici. V tu dobu nikdo ještě nevěděl, že jen asi za dva týdny skoná a i kdyby věděl, neřekli by mi to. Bylo mi sedm.

Vešli jsme do pokoje, kde bylo kromě postele, na které ležela babička, ještě několik lůžek, na každé straně pět modrých ustlaných postelí, připravených na pacienta. Byly tam ještě asi tři staré paní, co si nepamatuju konktrétně, spíše jenom jako část prostoru vyplněná rozpadající se lidskou duší a nefunkčním tělem. Celá moje rodina se soustředila na konverzaci, ale já jsem jediná neměla ponětí, co se děje. Ano, v nemocnici jsem už byla, když mi poprvé diagnózovali astma. Ale tohle bylo něco jiného, možná, že to už můj táta a děda věděli, že babička nemá moc času, možná jim to už i doktoři řekli, ale nic víc o tom nevím, neptám se.

A tam na jednom prázdném lůžku seděl. V černé mikině s kapucí, černými kalhoty a motorkářskými boty. Kinklal nohama ve vzduchu, jak mu to vysoká postel dovolovala a shlížel na spící paní, odkázanou na dýchání skrze plastové trubičky. Do obličeje jsem mu neviděla. Jak tak konverzace pokračovala, stále jsem se na něj dívala. Potom se ozvalo rychlé pískání. Moje vzpomínky se zamlžily jen na doktory běžící do místnosti, pokus o záchranu, ale nic. Pískání splynulo do jednoho tónu. Dále si pamatuju na toho člověka, že se zvedl, jakoby prošel davem doktorů obklopeným kolem těla a pod kapucí se mu rozsvítily oči do zlata. Světlo z jeho očí zasáhlo skomírající dámu a z jejích očí vytrysklo jiné světlo, bílé. Dále si pamatuju jenom jakoby se postava zhroutila sama do sebe a zmizela beze stopy.

“Kdo byl ten muž?” zeptala jsem se mámy, co mě hned odtáhla na chodbu.

“Jaký muž?”

“To je fuk…”

Se Smrtí jsem se setkala náhodně ještě jednou v nemocnici a jednou na nádraží, když někdo, koho jsem neznala, skočil pod vlak. To mi bylo dvacet. Nechtěla jsem čekat napotřetí, bylo to tak zvláštní, že jsem toho člověka viděla jenom já. Vypravila jsem se do nemocnice.

Došla jsem až do třetího patra, do pokoje jen se dvěmi lůžky. Na jednom ležel nějaký člověk v kómatu, připojený na vzduchovou trubici a kapačky. Na druhé, ustlané, seděl. V té stejné pozici, jako všude. Nezájem. Sedla jsem si vedle něj. Ví, že ho vidím?

“Vy ho znáte?” ozve se najednou vedle mě. Hlas má hluboký, ale mám pocit, jako kdyby pod tím hlasem tál i led na Arktidě.

“Ne,” odpovím popravdě, “Kdo jste?”

“To bych se měl spíš ptát já.” Ani jeden z nás se nenatočí jinak, sedíme tam ve stále stejné pozici.

“Nikdo speciální. Teď vy.”

“Nikdo speciální… Tak jaktože mě vidíte?” Zeptá se a otočí se na mě, aby se mi podíval do očí. V tu chvíli mu vidím na obličej - vystouplé lícní kosti, silné rysy a oči… celé černé. Zalapám po dechu. Ale všimnu si, že ty oči nejsou celé černé: Někdy v nich vidím záblesk, jako kdyby se tam každou milisekundu odráželo pár hvězd, vždy na jiném místě.

“To se snažím zjistit.”

“Jsem Smrt.” Znovu sklopí hlavu a prohlíží si bezmocné tělo před námi.

“Já… jsem vás viděla už jako malá. Ta paní zemřela. Co jste jí udělal?”

“Nic. Ale poté, co zemřela, jsem jí odebral duši, abych jí mohl vzít k šéfovi,” odpoví v klidu, při slově šéfovi prstem ukáže na strop. Na Nebe.

“Ale někde jsem četla, že mrtvých je za den strašně moc a vy se tu se mnou vykecáváte.”

“A to si myslíte, že jsem na to sám? Jsem jenom pro tohle město a těch pár vesnic kolem. To už není tak strašné, co?”

“Jak poznáte, že někdo za chvíli umře? Chápu, u tohohle je to celkem možné, ale co nehody?”

“Není to předpovídání budoucnosti, jak si ho hodně lidí představuje, spíše je to něco jako výpočet, dráha člověka a třeba toho vlaku. Taky jsem už byl párkrát na falešném poplachu, ani Bůh není dokonalý.”

Scéna se opakuje. Pískot přístroje, doktoři, mizím z místnosti, Smrt nejspíše nepozorovatelně vykonává svojí práci.

Když se nad tím zamyslím, Smrt se mi líbil. Zbytek týdne jsem nemohla myslet na jinou tvář než jeho. V sobotu večer to už nevydržím a vydám se do nemocnice. Proběhnu jí celou, ale Smrt nikde. Beznadějně se vracím vlakem domů.

Ne, to nejde. Nemůžu. No i když vlastně… proč ne? Chlápek, o něco mladší než já, vystupuje stejně jako já. Zabočí do postranní ulice, hudbu ze sluchátek slyším až k sobě. V kapse bundy nahmatám vystřelovací nůž a držím ho podél těla.

Zrychlím krok a octnu se půl metru od mé oběti. Pár rychlými pohyby ho chytnu pod krkem a probodnu mu krk.

“Až budeš příště někoho vraždit v temný uličce, hlídej si záda,” ozve se za mnou Smrt. Zalapám po dechu, pustím mrtvého na zem a otočím se. Smrt vysaje duši z těla, ale nezmizí. Dlouho se na mě dívá, koukám se mu do míst, kde by měl mít oči - v té tmě nic nevidím.

“Přijdu ti jako psychopat?”

“Psychopatů jsem potkal, ale nikdo ještě nebyl takový. Jedna rada… To tělo spal.”

“Cože?”

Smrt si odplivnul na mrtvého muže a ten se ve vteřině zhroutil sám do sebe a zmizel.

“Tohle je lepší.”

“Kde jseš když zrovna neděláš… cokoliv co to je?”

“Doma. ANO, I SMRTKY NĚKDE BYDLÍ.”

“Fajn… A kde je to… doma?”

“Když ti to řeknu, slib mi že se nebudeš smát že je to kýčovitý.”

“To ti slíbit nemůžu.”

“Na hřbitově.”

“Můj bože, to je snad vtip.”

“Kéž by…” Konverzace se změnila na příjemný pokec… se Smrtí.

Za další týden ještě třikrát navštívím nemocnici, přihlížím nehodě na přechodě, kdy se Smrt ukáže taky, ale jen další “planý poplach”. Zabiju jednoho muže. Přihlásím se jako dobrovolnice v nemocnici. Při tom všem Smrt potkám sedmkrát.

Naše třinácté setkání - poslední.

Večer jdu na hřbitov. Ano, nechoď večer na hřbitov jestli nehceš potkat duchy, ale tohle je kvůli něčemu jinému. Nikdo mě alespoň neuvidí rozmlouvat se vzduchem, jak by se to mohlo jevit. Smrt sedí na prahu malého domku, který je tam pro správu hřbitova.

“Musíme spolu mluvit,” řekne, když se k němu blížím.

“Ano?” sednu si na prah vedle něj.

“Víš… Je tu věc s tím, co dělám. Dostal jsem příkaz zhora. Je na to pravidlo.”

“O čem to mluvíš?” Smrt se na mě natočí a sundá kapuci, čímž odhalí krátké kudrnaté světlé vlasy. Vezme moje ruce do dlaní, studených dlaní, a dlouho mě pozoruje těma černýma očima.

“Pokud někdo rozezná Smrt na vlastní oči, je pravděpodobné…” Smrti se zlomí hlas.

“Co se děje?”

“Umíráš.”

“Co? Jak jako umírám?”

“Jak bys měla umírat.”

“Doopravdy, co tím myslíš že umírám?”

“Když někdo vidí Smrt, znamená to, že se jeho smrt blíží. Doslova. Proto moc nechodím na oddělení s lidmi s rakovinou. Někteří mě tam totiž znají.”

“Jsem nemocná?”

“Ne, ty mě vidíš už od narození. To znamená jenom jednu věc. Zemřeš mojí rukou.” Zalapám po dechu a odtrhnu pohled.

“Ty bys… to udělal?”

“Ne. Ale musím. Výpočet tvé smrti nevyšel, ale nemůžeš žít s tím, že mě znáš.”

Věnuje mi první a poslední polibek a s ním se ponořím do nicoty, proměním se v hvězdy v očích Smrti.

Zemřela jsem.